Jaroslava Moserová

Jmenuji se Jaroslava Moserová, narodila jsem se v Praze, jeden čas jsem patřila do Duchcova, a dnes patřím do Pardubic. Věřím, že lidé mají někam patřit, že mají cítit sounáležitost se svojí zemí a s lidmi, kteří v ní žijí, že mají ctít tradice své země. Věřím však také, že nesmíme zapomínat, že jsou jiná města, jiné země, jiné světadíly, a že nám i ti nejvzdálenější lidé nesmí být lhostejní.

Kdyby se pro mne čas zastavil zítra, nemohla bych si na žiivot a na osud stěžovat. Bůh se ke mně zachoval štědře, dal mi řadu dovedností, jaké jsou člověku vskutku dány shůry a které nelze získat pílí. Dal mi mnoho životních zkušeností, v radostech i starostech, ve všednosti i výjimečnosti, a dopřál mi v pozdním věku činorodá léta. Také mu vděčím za to, že jsem potkala svého muže, Milana Davida, a s ním získala i syna.

Zažila jsem válku a okupaci, poznala už jako děvče, co je strach a nenávist, abych pak na prahu dospívání poznala, že nenávist je jed, který vylučuje spokojenost i dobrý život a kterému člověk nesmí podlehnout.

Dva roky studia ve Spojených státech v létech 1947 – 1949 mně prospěly v mnohém. Ve svých osmnácti letech jsem pochopila, že Evropa není jen zeměpisný pojem, poznala jsem svébytnost evropské kultury a myšlení. Naučila jsem se starat sama o sebe, hledat si byt, práci, pracovat v továrně i jako služebná u zámožných lidí.

Po návratu domů (oklikou kolem světa na nákladní lodi za ušetřené peníze) jsem vystudovala lékařství a po promoci nastoupila na chirurgii v Duchcově. Byla jsem tam ráda a měla jsem tam dobré přátele, mezi lékaři, výtvarníky, lyžaři i horníky. Několikrát jsem jako lékařka fárala se záchrannou četou na hlubinných dolech k důlnímu neštěstí. Vzácná zkušenost, zvlášť pro ženu.

Na Kliniku plastické chirurgie, oddělení popálenin, jsem byla přijata v roce 1960 a zůstala jsem tam třicet let, nejprve jako sekundární lékař, později jako vědecká pracovnice. Třicet let!

K 1. 1. 1990 jsem ze zkamenělé, zpolitizované fakulty chtěla odejít, ale přišel listopad a můj život se do základu změnil. V únoru 1990 jsem byla kooptována do České národní rady, později jsem kandidovala v prvních svobodných volbách jako první kandidát OF za Severní Čechy. Po spěšných volbách jsem byla v ČNR zvolena předsedkyní výboru pro vědu, vzdělání a kulturu a členem předsednictva ČNR.

Od roku 1991 do roku 1993 jsem byla velvyslankyní v Austrálii a na Novém Zélandě. Poznala jsem práci v diplomacii, poznala jsem Austrálii a naučila jsem se znát a ctít ty, kdo z naší země do té dálky odešli za svobodou. Po návratu mně na Ministerstvu zahraničních věcí byly svěřeny Sekretariát české komise pro UNESCO, ustavení a později i předsednictví komise (jde o čestnou funkci).

V roce 1996 jsem se zasnoubila s Pardubicemi, Chlumcem nad Cidlinou, Přeloučí, Lázněmi Bohdaneč a dalšími osmdesáti obcemi svého senátního obvodu. Kandidovala jsem za ODA, s podporou KDU-ČSL, DEU… . Do ODA jsem vstoupila v roce 1993, protože jsem její program považovala za nejrozumnější a protože to byla strana, která svým členům ponechává plnou svobodu svědomí.

S Pardubicemi a všemi obcemi jsme si zachovaly věrnost i při senátních volbách v roce 1998. Jsem nyní členkou Výboru pro evropskou integraci (ve velmi dobré společnosti), a poslankyní Parlamentního shromáždění Rady Evropy.

Kromě svého působení v Senátu považuji za velmi důležité členství ve Výkonné radě UNESCO, kde jsem působila jako zástupce České republiky od r. 1996 až do r. 1999, kdy jsem byla zvolena do funkce Prezidenta Generální konference UNESCO. Byl to významný úspěch, a já si velmi vážím důvěry, kterou mi prokázalo 186 členských států této světové organizace. Tuto protokolárně nejvyšší funkci budu zastávat po dva roky a chci učinit vše proto, aby nebyla jen prázdným, prestižním postavením, ale abych ji naplnila prospěšným obsahem.

Mým krédem vždy bylo dělat to, co člověk dělat musí co nejlíp, a nelhat, hlavně ne sobě. Jistě jsem si taky občas něco nalhávala, nejspíš ušlechtilejší pohnutky v tom či onom, ale na přímou otázku jsem odpověděla vědomou lží co pamatuji jen dvakrát, a dodnes na to nemohu zapomenout.

V dobách temna jsem neprokazovala hrdinství, ale také jsem se nezaprodala. Věřím v Boha, méně už v církve, věřím v lidi a nerada se bojím. Strachu se však ztěží mohu vyhnout ve světě, ve kterém se ztrácejí skutečné hodnoty, ušlechtilost a osvícenost. Věřím však, že se ztrácejí jen zdánlivě, zastíněny hladem po moci a hmotných statcích.

V politice se bojím těch, kdo se považují za neomylné. Jsou nebezpeční. Doufám však, že jejich bohorovnost zmaří jejich vlastní, nepřiznané chyby, a že se naši lidé nejen naučí žít v demokracii, ale tu naši i evropskou demokracii ještě upevnit, učinit ji odolnou proti nepravostem a zlé vůli. Věřím, že to je možné, a že si v tomto případě nic nenalhávám.